Za všechno můžou advokáti

Autor: Martin Maisner  

 

Je pozoruhodné, s jakou lehkostí je ochoten kdekdo přičíst cokoliv negativního advokátům. Vrcholní policejní funkcionáři jsou schopni oficiálně prohlásit, že organizátoři zločineckých skupin jsou často advokáti.

Jedna z nejvyšších státních zástupkyň si veřejně a trpce stěžovala na to, že „advokáti brání právu obžalovaných na rychlé odsouzení“

Nebo zase jiné policejní složky advokáta obviní z trestného činu, protože upozornil svého klienta na jeho zákonné právo nevypovídat. Státní orgány obecně nemají advokáty v oblibě, protože pro ně systémově znamenají komplikaci, nemohou je řídit, přikazovat jim vrchnostensky co mají v kterém konkrétním případě dělat či zakazovat, aby nepohodlným občanům a subjektům poskytovali právní pomoc. Tuto nevůli celkem chápu.

Ostatně všechny autoritativní režimy začaly upevňování své moci tím, že nasadily advokátům náhubek a jejich možnosti poskytovat právní pomoc občanům zásadně omezily

O připravenosti laické veřejnosti se o advokáty obecně nebo o nějakého konkrétního zlovolně otřít, ví každý advokát své. Co je důvodem takového vymezení se vůči jedné právnické profesi? Nevšiml jsem si takové nevůle vůči notářům – i když bych asi křivdil exekutorům – ti to schytávají ještě hůře. V některých případech může být nechuť k povolání advokáta pochopitelně daná tím, že advokát je onou stvůrou, která brání tomu, aby například dlužník nemusel vrátit dluh člověku, který ty peníze vlastně vůbec nepotřebuje.

Snad to souvisí s personifikací osoby advokáta s tím, co dělá – navíc ještě nepochybně ve spojení s tím, že dotyčný nechápe podstatu advokátovy práce. Před časem přede mnou jeden z mladých kolegů vyslovil názor, že advokát se pozná podle svých klientů, protože si je přece může vybírat. Tedy něco ve smyslu – „jaký pán, takový krám“.  To je sice do určité míry pravda, ale opravdu jen do určité míry.

Advokát si klienty vybírá z těch, kteří jej osloví a zpravidla to není na základě sympatie či zevnějšku potenciálního klienta, ale druhu práce, o kterou se jedná

V případě trestních věcí je osoba klienta téměř vždy významně upozaděná. Advokát trestní věci akceptuje ne proto, že se mu činy klienta, za něž je stíhán, osobně líbí a protože se s nimi ztotožňuje, ale proto, aby plnil svou procesní funkci při aplikaci hmotných a zejména procesních předpisů trestního práva. Tedy, aby státní aparát fungoval řádně a trestnou činnost pachateli skutečně prokázal a uložil mu trest, který zákon pro takový případ předvídá. A pokud tak není schopen učinit podle pravidel, aby byl domnělý pachatel obviněný, zproštěn.  Ale na tom snad přece není nic zavrženíhodného, nebo ano? Ve věcech civilních a obchodních je pak advokátova úloha obdobná – podílí se na tom, aby košaté a nápadité obchodní představy kapitánů průmyslu a čiperných podnikatelů byly v souladu se zákonem, aby nepřinášely dotyčnému klientovi více rizik než prospěchu.

Veřejnost se také domnívá, že advokát požívá při své práci zvláštní privilegia. Tedy – jak se to vezme…

Povinnost mlčenlivosti není privilegiem, ale povinností, uloženou advokátu zákonem

Dnes již sice obsahuje několik výjimek souvisejících s mezinárodními závazky v boji proti terorismu a boji proti praní špinavých peněz, ale pořád ještě klientovi dává solidní jistotu, že když se advokátovi svěří se svým trablem, tak tyto informace zůstanou jen mezi ním a advokátem.

Jiná zvláštnost spočívá v tom, že advokát nejen že nemůže, ale dokonce nesmí zkoumat, zda jsou informace, které mu klient poskytl, pravdivé, či nikoliv

Není totiž soudcem, ale osobou, která má posoudit tyto informace z hlediska jejich právní kvalifikace a poskytnout klientovi pomoc, aby mohl svá práva, která odvozuje z těchto informací, v souladu s právem uplatnit.

Na druhou stranu mě vždycky překvapí, jak malé procento studujících právnických fakult se již v době studií rozhoduje pro dráhu advokáta. Ale to je asi můj osobní problém. Advokacii považuji za krásnou, tvůrčí práci, která je do značné míry nezávislá, svobodná a velmi rozmanitá. Ale dokážu pochopit i to, že řadě lidí připadá nejistá (advokát rozhodně nemá žádný zaručený příjem ani nárok na to, aby si jeho služby kdokoliv vyžádal) a poměrně časově náročná, protože krizové situace klientů, které si vyžadují okamžitou osobní účast advokáta, nastávají bez ohledu na denní hodinu, dny volna či státem uznané svátky. Představa, že každý advokát má početný tým kolegů a koncipientů, kteří ho vždy a všude mohou zastoupit, je také poměrně naivní, nehledě na to, že náklady, které je třeba na existenci takového týmu vynaložit, jsou nemalé, stálé a nezávislé na tom, zda advokát něco vydělá či nikoliv.

A to nejlepší nakonec – představa astronomických bezpracných zisků každého advokáta je bohužel mylná

Stejně jako u herců či zpěváků. Ti nejlepší v oboru si samozřejmě vydělávají více než slušně, ale to je obvyklé ve všech oborech. Nicméně by celorepublikový průměr asi většinu lidí spíše překvapil. Většina advokátů se musí setsakra ohánět.

Pokud je pramenem nevůle vůči advokátům příslovečná česká závist, není správně zacílená

A za všechno advokáti přece jen nemůžou. Ten covid nám fakt nepřišijete.

Jde o názor autora, nikoli legalTV