Práce pro bono

Autor: Lukáš Trojan  

 

Poslední dobou uvažuji, kde se bere obraz advokacie jako profese cílící údajně pouze na zisk za každou cenu, proč jsou advokátky a advokáti zobrazováni jako ztělesnění zla plnícího sobecké zájmy klientů. Jako advokát žijící uvnitř bubliny advokacie mám přesně opačný dojem. Advokacie je krásná profese, jejíž příslušníci se sice každodenně perou za práva svých klientů, ale také dokážou publikovat, přednášet, pracovat na legislativě, naslouchat steskům, bavit se mezi sebou navzájem a také pracovat pro bono.

Advokáti historicky vždy byli donátory.

Také v současné době se podílí na podpoře kultury, zdravotnictví, znevýhodněných skupin spoluobčanů, přírody a krajiny, sportu, architektury, sociálních služeb a mnoha dalších společensky potřebných a prospěšných aktivit.

Neznám osobně všechny advokátky a advokáty, ale odhaduji, že pro bono aktivity vykonává drtivá většina z nich.

Jde o přirozenou solidaritu pramenící jednak z povahy naší profese a stavovské tradice, ale především z obyčejné lidské slušnosti. Věřím, že každý, kdo měl dostatek píle a štěstí, jež vedla k pracovním úspěchům, se chce podělit s ostatními, kteří neměli stejnou příležitost či štěstí, případně je postihla životní situace, která je v životě znevýhodnila. Drtivá většina advokátních kanceláří vyjadřuje svoji solidaritu a společenskou odpovědnost dvojím způsobem.

Jednak přímým donátorstvím, kdy některé právní firmy za tímto účelem zakládají vlastní nadační fondy. Jiné přispívají přímo na konkrétní projekty či konkrétním osobám anebo nadacím či nadačním fondům. Druhou formou pomoci je poskytování právních služeb pro bono, tedy bezúplatně či za sníženou či symbolickou odměnu. Stejný přístup k donátorství i pro bono aktivitám mají samostatné advokátky či advokáti.

Mohu s čistým svědomím říci, že osobně neznám žádnou kolegyni či kolegu advokáta, kteří by ve svém profesním životě neposkytli službu pro bono.

Advokáti o uvedené stránce své profese mnoho nemluví, resp. nemluví o ní rádi.

Přemýšlel jsem o tom, proč tomu tak je, a dospěl jsem k závěru, že hlavním důvodem je prostý fakt, že o aktivitách pro bono se nemluví, pro bono se zkrátka dělá.

V dané souvislosti nelze nepřipomenout zhruba rok starou úvahu soudkyně Ústavního soudu doktorky Šimáčkové, že by advokáti měli dvě třetiny času věnovat vydělávání peněz a třetinu času pomoci lidem. Nehodlám ani s odstupem času analyzovat, co paní doktorka tímto výrokem, který rozčeřil vody advokátního rybníčku, mínila. Je však prostým faktem, že advokáti služby pro bono poskytují, a to více než vydatně.

Dle mého odhadu u větších advokátních kanceláří jsou pro bono služby poskytovány v řádu stovek hodin, často vyšších stovek hodin měsíčně. Znamená to, že v každé právní firmě je průměrně nejméně jeden advokát vytížen výlučně aktivitami pro bono, tedy „pomocí lidem“. Analogická situace je u menších kanceláří i samostatných advokátů.

Logicky nemůže nikdo chtít, aby samostatný advokát či právní firma věnovali třetinu svého pracovního času pro bono aktivitám.

Každý v advokacii se však pro bono aktivitám věnuje, a to v rozsahu dle svých možností a potřeb adresátů.

V poslední době se lze setkat s nikoliv novým společenským fenoménem. Jde o dobře míněná doporučení usměrňující různé části našeho žití. Tento sociálně-inženýrský zlozvyk se začíná projevovat i v názorech, kam je správné směřovat donaci či pro bono aktivity a kam nikoliv.

Sám si nade všechny výdobytky získané změnou režimu v roce 1989 cením svobody. Svobody slova, svobody pohybu a pobytu, svobody podnikat, ale nejvíc si cením svobody samostatně rozhodovat. Pro svůj život nepotřebuji žádná „dobře míněná“ doporučení či direktivy shora.

Snaha určovat, co je veřejně prospěšné a co již nikoliv, ohrožuje to nejcennější – svobodu vlastního úsudku a rozhodnutí.

Pokud jde o mě, jsem si jistý, že se o tuto svobodu již nikdy nenechám připravit a budu usilovat, aby byla uchována každému jednotlivci a nejenom při rozhodování, komu a jak pomáhat v případech pro bono.

 

Jde o názor autora, nikoli legalTV