Komu jde o věc

Autor: Martin Maisner  

 

Ať jde o jakýkoliv problém, lze se k němu vždy postavit dvěma způsoby.

Ten první je, že si dotyčný uvědomí, co je třeba pro vyřešení problému učinit, kdo na tom pracuje a jestli může k vyřešení problému nějak přispět. A dalším krokem je, že se spojí s těmi, kdo se problém snaží řešit a pokusí se s nimi spojit síly. Většinou bez publicity a často i bez nároku na nějakou kompenzaci. I tak se může stát, že se problém nepodaří vyřešit ihned, ale rozhodně to zvyšuje šance na to, že se problém vyřešit podaří.

Je také druhý způsob. Nedělat nic, ale jakýkoliv krok jízlivě komentovat, eventuálně okořenit nějakou nepravdou, polopravdou nebo účelovou interpretací – pokud by člověk chtěl být zvlášť úderný, může to učinit i anonymně nebo pod pseudonymem. Je to samozřejmě zábavné, dobrodružné a dotyčný si může připadat jako velký manipulátor. Vyřešení problému to nepřispěje ani trochu.

Pokud hráč argumentuje tím, že když řešitele problému trochu popíchne, tak jim to půjde lépe od ruky, tak by si to měl zkusit sám, jaké to je, když se snažíte vynést piano do třetího patra a někdo vám na každé podestě podráží nohy.

Jak se liší tyto dva přístupy?  Inu – zásadně. Tomu, kdo volí první přístup jde o věc samou a o to, aby byla vyřešena, a to bez ohledu na to, zda mu to přinese nějaký prospěch, slávu nebo popularitu. Tomu, kdo volí ten druhý přístup, rozhodně o věc nejde. Jeho motivy jsou velmi odlišné, a kromě touhy se zviditelnit, ukázat jako bojovník za cokoliv se leckdy najde i závist nebo chuť jinému prostě ublížit. Někdy účelově, někdy z pomsty a někdy proto, že z toho má potěšení.

Trochu to souvisí s dobou. Pokud kolem sebe vidíme, že agresivní a destruktivní postoj ke všem, co nestojí bezvýhradně na mých stanoviscích, se stává normou v politice, že tradiční novinařina se změnila v nahánění sledovanosti jakýmkoliv blábolem či skandálem a když se vlastní pohodlí a prospěch zdá být jediným legitimním cílem, může nám připadat, že služba něčemu, z čehož mi neplyne prospěch a čím se nemohu vůči někomu ostře vymezit je beznadějně démodé. A že to může snad být krátkodobě trpěno jen na volebním programu pro intelektuálně chudší voliče. Ale to, jak moc nás semele doba a jak svižně se přizpůsobíme, si každý musí zvolit sám. Povinné to určitě není. Jsem v tomhle přece jen méně pesimistický.

Myslím, že některé lidské hodnoty jako slušnost, ohleduplnost, dobře odvedená práce, kolegialita a odpovědnost za to, co jsem slíbil (i když je to třeba jen povinný advokátní slib) – pro většinu lidí ještě pořád hodně znamená.

Ale pozor – on ten druhý přístup někdy může být lákavý a určitě je daleko méně pracný …..

 

Jde o názor autora, nikoli legalTV