Arogance

Autor: Aleš Rozehnal  

 

Klienti milují konfrontační až agresivní advokáty. Advokát, který se hádá se soudcem nebo právním zástupcem protistrany, zapadá do představy většiny klientů o tom, jak má vypadat správný právní zástupce aktivně hájící práva klienta proti celému světu. Je to představa podporovaná americkou kinematografií, podle které se kvalita advokáta pozná podle toho, kolikrát během soudního řízení vyskočí jako jelenec běloocasý a hlasitě vykřikne slovo „námitka“. Historky o tom, jak advokát hřímal na advokáta na protější straně nebo dokonce na soudce, pak dávají k dobru při líčení kvalit svého právního zastoupení.

Je ale konfrontační, popř. agresivní styl advokáta skutečně ku prospěchu klienta? Určitá míra konfrontace, útočnosti a agresivity pochází ze samotného postavení advokáta v soudním řízení, neboť civilní proces je založen na principu kontradiktornosti. Advokát je zároveň esenciálním komponentem spravedlivého soudního procesu.

Soudní proces je založen na ideji, že prostřednictvím „bitvy“ dvou oponentních verzí faktů bude nejlépe nalezeno právo.

Advokát musí jednat jako loajální přívrženec svého klienta a sloužit jeho zájmům, což je jeho „raison d’être“. Loajalita vyžaduje, aby advokát vystupoval tak přesvědčivě, jak může, aby fakta a práva byly prezentovány z pohledu zájmů jeho klienta. Loajalita ke klientovi však nemůže ospravedlnit fanatické nebo extremistické chování. Horlivost a loajalita neznamená osobní emoční zaujetí klientovým případem. Přednost má objektivní a nezávislý profesionální pohled advokáta na klientův případ.

Advokát se nemusí identifikovat nebo souhlasit s cíli klienta, aby vykonával svoji práci dobře. Vztah advokáta a klienta je vztahem dvou nezávislých osob, které jsou však spojeny jednotou zájmů. Tento přístup musí být kombinován s emocionální energií věnovanou případu a oddaností klientovi. Advokát musí být zároveň do té míry na klientovi nezávislý, aby byl schopen neemočního úsudku a neztratil profesionální náhled na právní a etické hranice svého chování.

Konfrontačnost adresovaná soudci je zcela kontraproduktivní. Advokát by se nikdy neměl se soudcem hádat stran soudcova rozhodnutí. Advokát takovou hádku nikdy nevyhraje a ani tímto způsobem soudce nepřesvědčí. Jedinou snahou musí být to, aby byly zaprotokolovány všechny námitky.

Jakmile soudce začne mluvit, a to i tehdy, pokud advokáta neurvale přeruší, musí advokát zmlknout. A to i uprostřed věty, pokud je potřeba, i když to není pro člověka přirozené a musí se tuto dovednost naučit.  Nejen, že to vyjadřuje respekt k soudu, ale dá to rovněž možnost reagovat na poznámku, se kterou soudce projev přerušil.

Soudce není soupeřem. I když je advokátova řeč brilantní, pokud chce soudce něco říct, advokát musí přestat mluvit a začít poslouchat.

I když má advokát sebevíce pravdu, nikdy nic nezíská tím, že bude ve vztahu k soudci útočný.

Tak jako v každé lidské interakci jsou sympatie nesmírně důležité. Advokát, který je soudci sympatický, má výhodu před tím, který sympatický není. Sympatický advokát je důvěryhodnější a má větší šance přesvědčit soudce o pravdivosti své verze případu.

První dojem vzniká během několika málo sekund a jedná se o nevědomý vzorec, který mají všichni lidé uložený jako program chování. Sympatie k advokátovi je nejvíce spojena s tím, jak je příjemný, zábavný, starostlivý, loajální, čestný, přátelský, důvěryhodný, upřímný. Každý člověk raději vyhoví žádosti přítele nebo toho, kdo je mu sympatický. Lidé vytvářejí pozitivní, nebo negativní asociace podle toho, kdo je jim sympatický a kdo nikoli.

Sympatie soudce k advokátovi způsobí, že se pozitivní pocit přenese i na jeho klienta a jeho argumenty.

Sympatický zdroj informací, tedy v tomto případě zejména advokát, má šanci více ovlivnit přesvědčení soudce, protože ten bude považovat jeho informace za relevantnější. Je notorietou, že se člověk nechá snáze přesvědčit tím, kdo je mu sympatický než někým, ke komu cítí antipatii.

Zatímco počítače fungují pouze na základě logiky, lidské bytosti nikoli. V lidském rozhodování hrají roli i další faktory, jako jsou emoce, náklonnost, preference, což může případ značně ovlivnit. Mnoho těchto faktorů nelze nijak ovlivnit, ale je vždy možno ovlivnit to, do jaké míry působí člověk důvěryhodně a sympaticky. Pokud se advokát chová negativně vůči dalším osobám v soudní síni, nevyvolává to vůči němu sympatie. Konfrontačnost ve vztahu k advokátovi protistrany je pak zcela zbytečná a někdy působí komicky a trapně.

Advokát by se měl vyvarovat reakcí na projev advokáta protistrany, jako je kroucení hlavou, zvedání očí, smích či jakýkoli jiný zaznamenatelný projev nesouhlasu. Musí zachovat důstojný klid a nevzrušeně si dělat poznámky. Pokud je advokát protistrany na něco tázán soudem, není vhodné naznačovat odpověď kroucením nebo kýváním hlavou.

Advokát musí argumenty směřovat soudci, nikoli advokátovi protistrany.

Pokud advokát polemizuje s argumentem advokáta protistrany, musí ho označovat jako argument protistrany a nikoli jako argument řečeného advokáta. Při přednesu protistrany advokát nesmí protistranu přerušovat nebo vyjadřovat svůj nesouhlas prostřednictvím gest jako je vrtění hlavou apod. Takové chování je dětinské.

Advokát je tedy často ve dvojím ohni. Na jednu stranu by měl zapůsobit na soudce svojí emocemi ne příliš zasaženou profesionalitou, a na druhé straně musí uspokojit apetit klienta po advokátovi, který se chová jako Attila na Katalaunských polích.

 

Jde o názor autora, nikoli legalTV